Fenomén zpožděných radiových ozvěn (LDE)

Pokud máte někdy pocit, že radiotechnika má vše prozkoumáno, a není už dohromady co objevovat, vyvedeme vás z omylu. 

Náš radioamatérský koníček funguje na principu vysílání a příjmu. Připadá nám samozřejmé, že jakmile zaklíčujeme, objeví se náš signál vzápětí u protistanice, případně protistanic. Při rychlosti elektromagnetických vln 300.000 kilometrů za sekundu jsme slyšet kdekoli na Zemi prakticky okamžitě. Pokud bychom chtěli zařídit slyšitelné zpoždění, museli bychom to zkusit odrazem od Měsíce. V takovém případě doletí náš signál tam a zpět za 2,7 sekundy.

Od čeho se však odráží radiový signál, pokud má zpoždění delší, než zabere cesta na Měsíc a zpět, anebo se dokonce v pravidelných intervalech opakuje?! Přesně to se poprvé stalo radioamatérovi Jorgenu Halsovi v létě roku 1927. Konzultoval tento zvláštní fenomén se svým známým, fyzikem Carlem Stormerem, který experimentálně potvrdil signály zpožděné až o 15 sekund. Ani dnes, po téměř sto letech, není věda schopna tento úkaz, nazývaný LDE (Long Delayed Echoes,) jednoznačně vysvětlit.

První, co každého napadne, je, že se vyslaný signál odráží od nějakého jiného tělesa ve vesmíru. Jenže od jakého, když Měsíc to být nemůže? Od Venuše, našeho druhého nejbližšího vesmírného souseda, by se k nám signály vrátily za dlouhé čtyři minuty. Signály LDE však mají zpoždění maximálně několik desítek sekund. Jediným možným vysvětlením je v takovém případě odraz od „něčeho“ mezi Venuší a Měsícem. Někteří vědci dokonce zcela vážně předpokládají existenci mimozemské sondy na naší oběžné dráze, která se s námi touto formou snaží navázat kontakt. Ne, nesmějte se, to je opravdu jedna z vědeckých hypotéz. Sonda má už dokonce jméno: Bracewell.

U LDE se někdy uvádí pravděpodobnější možnost, totiž, že vyslaný signál poskakuje mezi dvěma vrstvami ionosféry jako mezi zrcadly, a takto je (podle některých radioamatérů – experimentátorů) schopen obletět zeměkouli klidně i 65 krát, což je při rychlosti sedmi obletů za vteřinu tak trochu mimo naši představivost.
Další teorií je kosmický ping-pong mezi Měsícem a Zemí, přičemž když se signál dostatečně vyblbne, dorazí po dlouhých sekundách ticha zpět do přijímače.   

Máme tu i teorii v podobě ionizovaných mraků tvořených slunečním větrem, atd atd. Ze základní školy víme, že úhel odrazu se rovná úhlu dopadu. Pokud se nám signál vrací odražen od bůhvíčeho v kosmickém prostoru zpět do našeho přijímače, musí to být v kosmickém měřítku obrovská náhoda, samozřejmě pokud to není něčí záměr.

Pro experimenty v této oblasti se využívá pásmo krátkých vln od jednotek po 28 MHz, přičemž tato frekvence je jakýmsi horním limitem, kde je fenomén pozorován. Za signály LDE se považují všechna zpoždění delší než 2,7 sekundy, neboť víme bezpečně, že se musejí odrážet od něčeho vzdálenějšího, než od naší přirozené oběžnice. Experimentováním s těmito zpožděnými ozvěnami se zabývá mnoho radioamatérů, dokonce se sdružují do skupin, mají své metody i svůj experimentální software FSQPlot.  Jediné, co mohou v tuto chvíli potvrdit je, že tento zvláštní fenomén existuje.

Ačkoli by se mohlo zdát, že radiotechnika na principu vysílání a příjmu, včetně šíření radiových vln, jsou dostatečně zmapovány, a moderní fyzika v této oblasti prozkoumala vše, co se prozkoumat dá, tu a tam nás něco překvapí, a vrátí nás v jistém smyslu zpátky do středověku. A právě taková překvapení, která nás zvedají z vysezených důlků vyhřátých hamshacků, jsou motorem pokroku, a přinášejí nám nové impulsy, a nové trendy v radiotechnice. Je to mnohem zajímavější  nikoli jen přešlapování na místě ve formě pouhého mravenčího vylepšování stávající ch technologií.