O radioamatérských burzách

Většina z nás už někdy nakupovala na radioamatérském setkání nebo burze. Je to lákavé nejen z hlediska ceny, ale také tam lze sehnat věci, které už nejsou běžně k dostání. Každá burza má nejen své radosti, ale i úskalí.

Tento článek jsme původně chtěli nazvat „Zážitky z burzy.“ Návštěva těchto prodejních míst je totiž především dobrodružství. Na jednom místě se sejdou desítky malých prodejniček, respektive stánků. Nemají žádné vývěsky, a sortiment každého je překvapením. Někde je to pár starých krámů vystavených na plachtě před autem, jiná prodejní místa jsou téměř na úrovni kamenných krámků. Pravidelní návštěvníci vědí, že právě mezi těmi věcmi ledabyle srovnanými na zemi se nacházejí často ty největší skvosty a objevy. Kromě toho si jich tito prodejci, kteří v podstatě jen uklidili doma v garáži, takových věcí příliš necení.

Vzpomínáme, jak nám před pár lety utekl na Kozákově zcela nový školní mikroskop, vzpomínka na školní léta. Smutně se tísnil mezi starými rozeschlými lampovkami rozmístěnými v trávě. Cena? Dvě stovky! Ten, kdo nám ho vyfoukl, to ještě usmlouval na stošedesát.

Právě kvůli takovým věcem se chodí na radioamatérské burzy. Není to však jenom o penězích, ačkoli je přirozené, že se tam každý prodávající (včetně nás) snaží něco utržit. Je to také o radosti. Onehdá jsme tam za pětistovku nabízeli prakticky nový Avomet v originální krabičce. Neměli jsme pro něj využití, a tak šel „na pult.“ Kolem procházeli zvědavci, tu a tam ho někdo potěžkal, vyzkoušel knoflíky, mrknul znalecky zezadu pod víčko, jestli tam není vyteklý 1,5V článek. Mezi zájemci se objevil i taťkův známý, radioamatér tělem i duší. Avomet ani nevzal do ruky. Jen řekl, že tuhle klasiku už dlouho shání, protože všechny ty moderní digitální multimetry ho nebaví. Povzdechl si, a v očích se mu zalesklo. “Rád bych si ho koupil, ale z důchodu mi nezbývá..” A tak jsme mu ten Avomet dali. Bylo to pro nás v tu chvíli mnohem víc, než nějaké papírky, které beztak čím dál víc ztrácejí hodnotu.

Takových prodejců, kteří z vlastní vůle něco darují, je samozřejmě více. Některým se také nechce vozit nepotřebné věci zpět, a tak je v okamžiku, kdy řady zájemců postupně prořídnou, neboť se přesunuli do fronty na párek v rohlíku, dávají zahubičku nebo zdarma.

Není to samozřejmě jenom zboží, které láká radioamatéry na burzy. Je to i o setkávání se, protože jinak se většina z nich zná jenom z doslechu. A protože tyto burzy prozíravý pořadatel (většinou radioamatér) pořádá často na vyvýšených místech, je to i vítaná příležitost si zavysílat, a třeba tam rozbít stan či zabrzdit karavan už o den dřív, a užít si ten příval radiových vln, který lze v dnešní přemnožené civilizaci už málokde jinde zažít.  

Samostatnou kapitolou je kvalita prodávaných věcí. U těch starých se automaticky počítá s tím, že je to “buď anebo,” ačkoli ujištění prodávajícícího o funkčnosti, případně o opaku, samozřejmě potěší. Horší je to s těmi, kteří sice ujištění dají, ale vědí, že se u zařízení, zejména těch novějších a nových, projeví něco, z čeho nový majitel nebude ani trochu nadšený. I takovou vadu u použité věci lze samozřejmě reklamovat, a to i u kupní smlouvy uzavřené „per huba.“ Při škodě přesahující 5000 Kč lze dotyčného i žalovat, avšak všichni víme, jak je to v praxi. Tu a tam se takový nešťastník snaží  na další burze zařízení reklamovat, a někdy dokonoce uspěje, protože prodávající nestojí o křiklouna, který mu zaclání před stánkem a odrazuje zájemce.

Tady je dobré podotknout, že mezi radioamatéry se stále ještě nepodvádí, a když se tu a tam vyskytne skrytá vada, má prodávající snahu to řešit (samozřejmě pokud ho lze dohledat.) Proto doporučujeme vzít si u dražších věcí od prodávajícího alespoň telefonický kontakt. Solidní člověk ho bez váhání poskytne, a leckdy přidá i adresu.

Nedílnou součástí každé radioamatérské burzy jsou bohužel i nejrůznější nenechavci. Nejde tu ani tak o peněženky, jako spíš o prodávané věci. Ty tam jsou bohužel doby, kdy se za drobné krádeže máčelo ve Vltavě, a za větší sekaly ruce. Každý, kdo někdy prodával v terénu ví, že se v určitém okamžiku sejde doslova dav zájemců. Jeden kouká druhému přes rameno, a z davu se vysouvají ruce, které zkoumají vystavené zboží. Tu a tam bohužel některá ruka věc už nevrátí, a potichu zmizí.

Stalo se to i taťkovi, že ve chvíli, kdy předváděl rádio jednomu zájemci, druhý mezitím zcizil poměrně drahý přístroj. Pokud takového lapku doběhnete, a chytnete za nenechavou ruku, může se dle našich skvělých zákonů lehce stát, že zatímco lapka zaplatí pokutu 200 Kč za přestupek, vy půjdete k soudu, protože si miláček stěžuje, že ho ruka stále pobolívá, a bude mít nejspíš trvalé následky. Středověk měl něco do sebe. Sice se do něj v současné době v jistých věcech pomalu vracíme, bohužel z toho nesprávného konce.   

Výhodou radioamatérských burz je fakt, že si jich (prozatím) nevšímá ani vláda, respektive jeho prodloužená ruka, finanční úřad. Proto mohou ceny stále zůstat lidové, a zájemci z řad prodávajících i nakupujících jsou stále ochotni cestovat i přes sto kilometrů s vidinou, že budou zas jednou naživo „mezi svými.“