Stojí pendrekové antény za pendrek?

Součástí každé ruční radiostanice je gumová či plastová anténa, někdy pevná, někdy ohebná, a občas ohebná jen jednou. Tyto antény bývají často nazývány náhražkou. Jak je to s nimi doopravdy?

V devadesátých letech nastala s rozvojem občanských radiostanic doslova renesance ručních zařízení. Zčásti za to mohla postupující miniaturizace elektroniky, ale především uvolnění podmínek pro jejich držení a používání. Součástí každého vysílacího zařízení musí být zákonitě anténa, kterou se vyzářená energie dostane do éteru. U ručních vysílaček můžeme rovnou zapomenout na několikametrová vysokofrekvenční lanka či dráty. Bylo třeba miniaturizovat i zde. Při délce vlny v řádu metrů (u 27 MHz, na kterých byly provozovány tehdy nejrozšířenější CB radiostanice, je to rovných jedenáct, by zářič čtvrtvlnné antény vycházel bezmála na tři metry, o radiálách definujících zemní rovinu a žádoucí impedanci ani nemluvě.

Výrobce našel záhy inspiraci u tranzistorových rádií, a jejich teleskopických antén. S ohledem na délku maximálně metr a půl musela být taková anténa nutně vybavena zkracovací (chcete-li prodlužovací) cívkou, která byla buď součástí antény, nebo byla schovaná v radiostanici. Teleskopické antény jsou bezvadný vynález, avšak pokud se vám někdy podařilo tuto anténu skřípnout do dveří, popřípadě nešetrně zasunout, anebo vám vrchní díl zůstal po vysunutí v ruce, víte o té bezvadnosti své.

Všiml si toho i výrobce, a usoudil, že bude lepší, když aktivitu nešikovného uživatele zúží na pouhé naštoubování. Objevila se první miniaturní anténa, která dostala přezdívku podle lékořicové pochoutky, kterou jsme mlsali jako děti, a která dnes stojí, jako spousta kdysi dobrých věcí za pendrek. U CB radiostanic byla tato anténa zpočátku prakticky celá tvořena prodlužovací cívkou. Možná si ještě pamatujete tu spirálu z tlustého drátu, která se rýsovala pod černou bužírkou. Později se prodlužovací cívka přestěhovala do paty antény, a samotný zářič tvořil ohebný vodič s gumovým či plastovým opláštěním. Čím větší indukčnost cívka měla, tím menší měla účinnost. S rozvojem ručních radiostanic na VKV, kde čtvrtvlnná anténa vychází na přijatelných 50 centimetrů, a nebylo třeba tak moc „zkracovat,“ klesl výrazně počet závitů prodlužovací cívky, a s tím účinnost stoupla.

Dnešní dualbandové vysílačky mají v krabici přibalen pendrek o délce od pěti do dvaceti centimetrů. Elektricky je to nejčastěji čtvrtka pro pásmo 2 metrů a půlka či pětiosmina pro 70 centimetrů. Jediné, co je uživatel schopen poznat na první pohled, je mechanická odolnost. Levné čínské stanice, napadá nás třeba Baofeng UV-5, měl ještě nedávno v balení plastovou trubičku. Kousek, který jsme si minulý týden přivezli na srovnávací testy, je však již vybaven anténou krásně ohebnou, která si nechá líbit i věci, ke kterým antény nejsou určeny.

U dražších radiostanic, máme teď na mysli třeba YAESU, najdete v základním balení anténu zcela gumovou. Mohlo by se to zdát jako nejlepší řešení, avšak pokud jste někdy takovou anténu zkusili vychýlit o více než 60 stupňů, mohli jste ke své hrůze zjistit, že se nechce vrátit do rovné polohy. Došlo totiž k porušení integrity vnitřního spirálového vodiče, a samotný gumový obal na jeho umravnění nestačil. Pokud sledujete občas inzerci, kde se tu a tam objeví oblíbená mini ručka VX-3R, nemohli jste si nevšimnout, že 90% těchto stanic má originální anténu viditelně ohnutou. Tady by se chtělo říci „zlatý Baofeng!“ Jenže ono to není jen o vzhledu nebo mechanickém provedení…

Nejdůležitějším parametrem každé antény je její účinnost – a pochopitelně pracovní frekvence. Pokud ony zmíněné značkové radiostanice používáte na radioamatérských frekvencích, je vše v pořádku. Problém nastane, když chcete vysílat například na sdílených kmitočtech. 145 nebo 173 MHz už je poměrně značný rozdíl. Tedy aspoň pro pendreky, které jsou pro maximalizaci účinku laděny poměrně ostře. Proto se také na celém světě setkáváme s otřepanou hláškou“ „Originál pendrek stojí za h…., hned to zahoď, a dej tam…třeba Diamondku.“  Občas mají i pravdu, avšak většinou je problém způsoben využíváním na jiných než amatérských frekvencích. Většina ruček renomovaných výrobců bývá zamčená pro vysílání na jiných než ama frekvencích, je třeba je odblokovat….jenže anténa jaksi z principu odblokovat nejde.

Naproti tomu čínské radiostanice, ať už jsou to rozšížené Baofengy, Wouxuny, Anytony či jiné, mají pendrekové antény krásně širokopásmové. Ony mají tedy často i širokopásmové vstupy, což už tak pěkné není. Když však takovou „neznačkovou“ anténu našroubujete na značkovou radiostanici, získáte často konečně použitelné zařízení.

U čínských radiostanic se občas stává, že některá „blbě poslouchá.“ Měli jsme tu před časem jednoho Baofenga UV-5, který skvělě fungoval v pásmu 70 cm, zatímco na 2m to byla bída bídoucí. Už už jsme chtěli rádio odepsat rádio, když tu náhodně padl náš zrak na spodek antény, kde můžete po odšroubování ze stanice číst údaj o pracovní frekvenci. Ten náš tam měl, jak už asi tušíte, 400-520 MHz. S jinou anténou ožil v celém rozsahu. Čínský dělník zkrátka zaměnil antény při kompletaci. A jak to už v takových případech bývá, často je pomotaná celá série. Pokud máte podezření, raději si údaj zkontrolujte.

Mezi pendrekovými anténami jsou značné rozdíly, byť jsou určeny pro stejné pásmo. Pokud byste je podrobili měření, a odečetli PSV, možná byste tu svoji už na svého miláčka nikdy nenašroubovali. Ono to přesto funguje – i když by to třeba v mnoha případech mohlo fungovat líp. Možná se ptáte jak je možné, že s takovou nepřizpůsobenou anténou neodejde koncový tranzistor. Ze svého okolí známe jen jediný případ, kdy k tomu došlo, avšak příčinou nebyla vadná anténa, nýbrž zmíněný tranzistor.

Výrobce totiž při návrhu stanice počítá s tím, že pendrekové antény, které uživatelé na ručky šroubují, stojí někdy za pendrek. Proto koncový stupeň dostatečně dimenzuje, aby něco vydržel. Samozřejmě, pokud na špatné anténě povedete půlhodinový monolog, může dojít k závadě – avšak mnohem dřív vás bude ručka pálit do ruky tak, že ji sotva udržíte. Zmíněný Baofeng UV-5 byl se 70cm anténou provozován i v pásmu 2 metrů, aniž by se ozvalo typické zapraskání táborového ohně. Jediné, co bylo slyšet, byly stížnosti, že „je to strašnej tupec.“

Majitelé ručních radiostanic si málokdy uvědomí, že jsou, respektive jejich tělo je aktivní součástí antény. Na jedné straně je zářič, na druhé protiváha. Při délce vln v běžných pásmech pouhé tělo radiostanice zdaleka nestačí definovat zemní rovinu. Teprve až s uživatelem, pevně třímajícím ručku, je vysílaci soustava kompletní, a dosahuje nejlepších poslechových i vysílacích výsledků. Pokud si uživatel navíc stoupne do rybníka či moře (podle finančních možností,) jsou podmínky pro transport radiových vln takřka ideální.    

Pendrekové antény opravdu někdy stojí za pendrek. Připravujeme pro vás recenzi měřicího zařízení, které vám přesně řekne, jak na tom ta či ona anténa je. Avšak i bez měření můžete docela dobře odhadnout, zda váš pendrek v daném pásmu „chodí,“ či nikoli, a podle toho posoudit, zda rádio nedostává zabrat. Určitým ukazatelem nepřizpůsobené antény  je i abnormálně stoupající teplota těla radiostanice.

Radioamatéřina chce zkrátka cit. Pokud vám něco neladí, raději si anténu a její součásti včetně konektorů řádně prohlédněte, popřípadě zkuste jinou. Občas se totiž také stává, že v pendreku odejde miniaturní kodenzátor, kterým je živý vodič navázán na spirálu antény. Příčina není vždy elektrická, ale někdy i mechanická – třeba, když jste anténu ohnuli víc, než je zdrávo.

Přejeme vám mnoho krásných spojení s anténami, které nestojí za pendrek!