Dnes může mít elektrárnu “každej blbec”

Na jednom odborném českém e-shopu si můžete koupit “vlastní elektrárnu” za cenu kolem sedmi tisíc korun. Na podobnou nabídku narazíte i na jiných eshopech, které však často nejsou vůbec odborné, i když se tak tváří – ale první rozhovor se “specialistou” vás z toho vyléčí. Mám na mysli takové, kde prodávají úplně vše, včetně toho, co Číňan zamete ve skladě po skončení pracovní doby, a možná i proto jsou pak v dalekých Čechách “ti velcí,” a kde prodávají mimo jiné i radiostanice – objednáte si typ DM a oni vám pošlou DR s hodnotnou myšlenkou, že když to stejně vypadá, je to stejné. O tom třeba někdy příště. U odborného e-shopu zmíněného v úvodní větě bych tak nějak očekával přesnější terminologii, než:

“Tato stanice je lehká elektrárna s kapacitou 296 Wh, která dokáže nabíjet vaše notebooky, digitální fotoaparáty a další zařízení, díky čemuž je ideální pro cestování, festivaly a cesty autem nebo dokonce i tehdy, když hlavní zdroj elektřiny nemusí být k dispozici. Napájení až 7 zařízení současně: Jednotka je solidní 300W nepřetržitá elektrárna s 350W rázovým výkonem, takže skvěle funguje s velkou většinou zařízení najednou. Usnadňuje cestování tím, že poskytuje extra napájení na cestách. Nabíjení z 0%-50% za 1 hodinu: Podporuje všechny druhy USB výstupu od 2,4A při 5V a všechny možnosti rychlého nabíjení až do 12V na USB-A a dokonce až do 20V s PD na USB-C.”

Asi už tušíte, že zmiňovaná “elektrárna” není žádná elektrárna, dokonce ani elektrocentrála, není to vůbec nic, jen obyčejná baterie s pár zásuvkami, nebo jak se dnes s oblibou říká, je to “powerbanka.” Příliš nechápu, kdo si s tou “elektrárnou” začal, zda to byl zelený mužík – tomu by to bylo podobné – anebo to vymyslel někdo jiný. Docela dobře si dokážu představit, že na to spousta lidí skočí, a když si to koupí, chlubí se pak návštěvám a známým, že nějaká kalamita nebo blackout jim nehrozí, protože mají v komoře vlastní elektrárnu. Jsou mezi nimi určitě i tací, kteří jsou přesvědčeni, že elektřina vzniká v zásuvce, a vejce a mléko se někde vyrábějí.

Za časů našich babiček byla elektrárna kouřící objekt někde na periferii anebo domek pod přehradou, a proud se nespotřebovával, ale “pálil,” jak říkaly, což mi utkvělo v paměti dodnes a vlastně mi to přijde docela výstižné. Dnes by babičky asi koukaly, kam technika pokročila, a především kam pokročila velkohubost marketingových expertů, kteří úspěšně manipulují veřejnost ve stylu známé hlášky “Je to sice dál, ale zato horší cesta,” a lidé jim to baští, a kupují věci, které vůbec nechtěli, ale zákeřně promyšlená reklama, tvářící se jako přítel, je přesvědčí, že by bez té či oné věci snad i umřeli.

“Elektrárna” z nadpisu, o které už víme, že je pouhou baterií, si své kupce jistě najde, jinak by se výrobci neobtěžovali takovou věc již nějakou dobu vyrábět. Je jich na trhu plno, liší se jen barvou plastů a velikostí. Nakonec to tu bude samá elektrárna, ale až se ta skutečná porouchá, stanou se ty domácí a ne zrovna levné jen dalším zbytečným elektroodpadem.

Možná nejsem sám, kdo by se z dnešní doby raději vrátil do dob našich babiček, kdy lidé ještě četli knihy, a svítilo se žárovkami, a nikoho nenapadlo, že by se měly nahradit něčím úspornějším, co sice svítí, ale bolí z toho oči. Některé žárovky tenkrát svítily i deset let, než prasklo vlákno, zamžilo se sklo a někdy vypadla pojistka. Dnešní LED “žárovky,” které mají zachránit svět, mají životnost sotva rok, možná dva. Vím o čem mluvím, zrovna mi tu jedna odešla, měla nasvíceno asi dvacet hodin. Dnešní doba se oproti té minulé tváří jak je free, ale přitom je spíš vylhaná, nic nejde do hloubky, lidé jsou motivováni “si co nejvíc užít,” což často ve skutečnosti znamená “přežít,” ale na to mnozí přijdou později a někteří vůbec.

Někde tam v pokoji u babičky a dědy se krčí malý kluk nad dřevěnou krabicí s otočným voličem a vývody na banánky, připojenou dvěma dráty do zásuvky. V té krabici je toroidní trafo, které toho už hodně zažilo a trochu smrdí, nahoře selenový usměrňovač, jehož destičky usměrňují až se z nich kouří, a ten kluk na to připojuje žárovky a motory a zkouší, jak se taví izolace na dvojlince, a pak honem vyvětrat, aby babička nehubovala. Ten kluk jsem já, a vidím se tam i později, když už jsem experimentoval s elektronkami a zkoušel vlastní vysílač, a i když už byly k dispozici tranzistory, stejně mě ty elektronky svým oranžovým a někdy namodralým svitem fascinovaly. Ze selenového usměrňovače jsem vyrobil svůj první solární panel, to tenkrát Čínu ještě nikdo neznal a všechno jsme si vyráběli sami.

Pak umřel děda, pak i babička, a já se najednou neměl kam vracet, ale ta poctivá a opravdová doba ve mně zůstala. Možná i proto jsem imunní vůči nejrůznějším nabídkám dnešní doby, ale zjevně nás moc není. Asi ti druzí měli jiné dětství, a nejspíš to tak má být, protože obchodníci z něčeho žít musí, a jak se říká, nejlíp se vydělává na blbcích.