Opravdu radioamatéři vymírají?

Možná jste si také všimli, že radioamatérů oproti minulým letům ubývá. Staří zůstávají, tu a tam nás některý navždy opustí (často vzpomenu na Pepíčka OK1AC z Levínské Olešnice), a noví příliš nepřibývají. Takto to vypadá na první pohled. Ale je tomu skutečně tak?

Za mých mladých let byla kvalifikace koncesovaného radioamatéra něco jako privilegium. Mohl zkrátka něco, co jiní ne, tedy především vysílat. Ostatní byli odkázáni na sledování rádia či rozhlasu, ale radioamatér mohl promlouvat do éteru. Ostatním to bylo zapovězeno. Jedinou výjimku tvořili modeláři, kteří mohli využívat pásmo 27 MHz pro ovládání modelů. Měl jsem to štěstí, že jsme vyrůstal v radioamatérské rodině. Tedy napůl. Maminka taťkovi koníček mlčky trpěla, ačkoli měla bezpochyby radioamatérský talent. Mám v živé paměti, kterak opravovala občas stávkující televizi Rubín sundáním zadního krytu a poklepem útrob přístroje vařečkou, přičemž jednou inkasovala skrze ne zcela vysušený kuchyňský nástroj  dávku vysokého anodového napětí obrazovky. Barevné televize měly tenkrát něco kolem 25 kV, zatímco černobílé jenom 15. Myslím, že jí to bylo jedno, a ani si nepamatuju, co u toho tenkrát řekla. Docela určitě pohaněla práci ruských soudruhů.

Taťka měl mezi paneláky, v úrovni sedmého patra, natažený drátový dipól pro pásmo 80 metrů, s napájením uprostřed. Nezřídka se stávalo že z anténního přepínače na ,okenním rámu balkonového okna létaly jiskry, většinou když taťka nebyl doma, a někde v okruhu třiceti kilometrů byla bouřka.  Se statečností sobě vlastní, a s kuchyňskou vařečkou, se jí vždy podařilo odpojit napájecí koaxiál od konektoru, a tím zabránit průniku naindukované statické elektřiny do útrob bytu, kde spolu s ní přebývaly tři děti. S každou další bouřkou se v umění odpojování zlepšovala, takže to nakonec byla otázka vteřin.

V průběhu devadesátých let objevili Češi kouzlo CB rádia. Najednou nebylo třeba dělat zkoušky, a po povinném nahlášení vysílací stanice na ČTÚ mohl do éteru kázat od rána do večera svá moudra prakticky kdokoli.
Někdy kolem roku 1996 začaly do našich životů pronikat mobilní telefony standardu GSM. SIM karta stála 3650 Kč, měsíční paušál byl 714 Kč, a nebyly v něm žádné volné minuty. Bylo to však pořád lepší, než čekat jako podnikatel několik let na pevnou linku. Není divu, že radiová komunikace na pásmu CB jenom kvetla. Mohli jste zaslechnout nejen zapálené radiové nadšence, ale i řidiče kamionů, a také babičky, tetičky, a ženy v domácnosti. Na některé kanály ze čtyřiceti povolených jste mohli tenkrát díky ženské výřečnosti rovnou zapomenout.

V té době stále běžel telefonní standard NMT v pásmu 400 MHz. Tato nekódovaná telefonie byla často cílem nadšenců, kteří s tenkrát poměrně drahými radiostanicemi poslouchali co neměli. Snad neprozradím státní tajemství, kdy se přiznám, že i já jsem zaslechl, mimo jiné, hovor jakéhosi důstojníka z povolání, kterak si se svojí milenkou detailně domlouvá, jaké si vezme na večer spodní prádlo.

V oněch devadesátých letech byl na radioamatérských frekvencích pořádek. Nestávalo se, že by se objevovali piráti, nebo že by někdo rušil. Jakmile se takový jedinec objevil, byl ČTÚ rychle vyřešen.

Po přelomu milénia nastala postupně doba Generálních povolení, která se nejprve vztahovala na mobilní telefony, a postupně přešla i do sféry radiostanic. Nastoupily občanské radiostanice, a privilegium koncesovaných radioamatérů začalo dostávat první trhliny. Otázka: „Proč bych si měl dělat zkoušky, když můžu vysílat i bez nich?“ byla stále častější.

Nastává obchodní rozmach nejrůznějších ručních i mobilních vysílaček pro pásma 2m, a postupně i 70cm. Hlavní rozdíl mezi koncesovaným a nekoncesovaným radioamatérem byl v tom, že ten první byl podle zákona povinen používat výhradně homologované zařízení. Zpočátku se to dodržovalo, nicméně postupem času republiku zaplavilo takové množství vysílaček, že ani všemocný stát neměl šanci se v tom zorientovat.

Volné kanály pro občanské použití se postupně napříč pásmy rozšiřovaly, naštěstí ne na úkor radioamatérských frekvencí. Výsada radioamatéra se tak smrskla na možnost hovořit přes převaděč, využívat vlny, kam mají nekoncesované užvaněné tetičky vstup zakázán, a samozřejmě také možnost vysílat na krátkých vlnách všemi možnými způsoby.

Dnes se podle počtu nových volaček zdá, že je radioamatérský koníček na ústupu. Statistiku příliš nevylepšuje ani možnost získat zjednodušeným způsobem poněkud omezený prefix OK9. Opak je však pravdou. Jen se dnes už málokdo chce zaobírat nějakým učením, a pak se potit u zkoušky, byť jsou zkušební radioví komisaři poměrně benevolentní do té míry, že často přehlédnou i nějaký ten tahák. Za mých studijních let se pravidleně stávalo, že profesor energetiky, ing. Houba, dal přistiženému z písemky okamžitě pětku, ale zároveň mu oznámkoval tahák, a výslednou známku pak zprůměroval.  Radioví komisaři dokážou bezpochyby ocenit odvahu adeptů na radioamatérskou koncesi podobným způsobem, zejména u zmíněné OK9, protože každý nový radioamatér se počítá.    

V dnešní době jsme svědky nebývalého rozmachu amatérské bezdrátové komunikace. Nepříliš kvalitnípásmo CB je téměř mrtvé, zato v pásmu PMR, ale i sdílených kmitočtů je živo. A tak zatímco radioamatérské převaděče zejí po většinu dne prázdnotou, na generáních frekvencích provoz nebývale vzkvétá. Máme tu dokonce nejrůznější PMR expedice i závody, účastníci se organizují, mají svoje trička atd. Hlavním důvodem, proč nejsou tito nadšenci na radiových pásmech, je svoboda. Nemusejí dělat zkoušky, nemusejí se každé dvě minuty hlásit volačkou. Sice by dle litery zákona neměli mít převaděče, coby výsadu radioamatérů, avšak, znalí vědí, že ani to se tak docela nedodržuje.

Mít OK volačku dnes už nikoho neohromí, stejně jako třeba možnost koncesionářů vysílat velkými výkony. Pokud někdo na PMR pásmu vysílá celá léta namísto povolených  0,5W výkonem 30W, nikoho to příliš nevzrušuje. Vysílání si zkrátka lidé přizpůsobují po svém. Kde není žalobce, není soudce. Radioamatéřina v lidech stále žije, avšak přestává to být výsada těch, kdo o vysílání vědí víc, než že: „Tady se to mačká.“