Zamyšlení o ranním narušiteli na OK0BC

Jako účastníci nebo posluchači ranního Delta kroužku, o kterém jsme psali zde, jste dnes mohli být svědky intenzivního rušení.

Narušitel se zaměřil primárně na vedoucí stanici OK1JMS, která vysílá na krkonošský převaděč z Liberce výkonem 40 wattů do kolineární antény typu “bílá hůl.” Stanici zcela vymazal.

Princip rušení byl zcela primitivní: Zaklíčováno bez subtónu velkým výkonem. Jakmile legální stanice vybavená subtónem domluvila, převaděč odpověděl, protože narušitel ho nebyl schopen samostatně otevřít. Ve výsledku to vypadalo tak, jako by se legální stanice rušila sama.

Účastníci Delta kroužku posléze rezignovali. Nikoho, kromě jedné jediné pražské stanice, která hlásila, že tam má signál narušitele za S 5, nenapadlo, podívat se na vstup převaděče (nebo jednoduše nacvakat na klávesnici 431,100 MHz.)

Tím to způsobem by při hustotě účastníků, ale především posluchačů, kterých je nejméně 10x tolik, bylo možné snadno vytipovat oblast, ze které pochází škodlivý signál. Konečné zaměření by pak bylo otázkou křížového zaměření směrovými anténami.

Jedna z epizod Majora Zemana se jmenovala Hon na lišku. Název totožný s radioamatérskou hrou, využívanou pro výcvik mladých zájemců o radioamatérskou činnost. A také ideální způsob, jak se dopracovat až ke dveřím škodolibého jedince. Legendární seriál, když si samozřejmě odmyslíme ideologii, připomíná ještě jednu věc, která s rušením na radioamatérských frekvencích přímo souvisí.

V časech Majora Zemana bylo prakticky nemyslitelné, aby někdo vlastnil vysílací stanici bez patřičné licence nebo povolení. V dobách nejpřísnějšího režimu hrozilo dokonce za držení krystalu, jakožto základní součástky pro zhotovení vysílače, vězení. Věc dnes v době podivně vykládané demokracie nemyslitelná.

Vysílačku, a to jakkoli výkonnou, si dnes může pořídit každý trouba. Může se na ni doma dívat, může poslouchat, ale PTT tlačítko by mu mělo zůstat zapovězeno. Jak to vypadá v praxi vidíme všichni. A tak zatímco pro řízení auta je státní mocí striktně vyžadován řidičský průkaz, na radiových vlnách se prohánějí čerti, a smějí se, až se a břicho popadají. Český telekomunikační úřad “řeší jiné případy.” Radioamatérské frekvence jsou z jeho pohledu brány jako experimentální. Pokud úřad nedostane podnět, zpravidla se tím nezabývá. Zakročit na VKV a UKV pásmech umí, ale zkrátka to není priorita. Krátké vlny jsou pak ponechány narušitelům zcela napospas, viz náš článek zde

Co z toho všeho vyplývá? Dokud si budou radioamatéři stěžovat, ideálně v průběhu rušení, podpoří tyto jedince k ještě intenzivnější aktivitě, a utvrdí v pocitu beztrestnosti. Jakmile se však začnou aktivně podílet na jeho zaměření, sebevědomí narušitele to spolehlivě nabourá. Začne dělat chyby, což je dalším krůčkem k jeho úspěšnému dopadnutí. Pak už jenom stačí dozaměřit, dát ČTÚ podnět, úřad vyměří pokutu, udělá bu bu bu, a zas je na chvilku klid.

Problém rušení natrvalo nevyřeší žádný exemplární trest. To by musela být trestem nikoli tisícovka, ale něco mnohem horšího. Lidé dnes bohužel až příliš často spoléhají na to, že za ně bezpečí a dodržování zákonů zajistí stát. Jenže stát nemůže být všude. Proto je vždy na občanech, v našem případě radioamatérech, aby k dodržování zákonů aktivně přispěli. Zaměření narušitele může být přece skvělá zábava!