Morčata versus žížalkáři

Není to tak dávno, kdy se amatéři mezi sebou dělili na zvířátka z nadpisu. Radioamatér a krátké vlny bývalo něco jako ryba a voda. Na KV se odehrávalo v podstatě vše, a to už od dob vynálezu rádia.

Jakmile komerce obsadila nějakou část radiového spektra, přesunuli se radioamatéři tam, kde to pro ni bylo naprosto nezajímavé. Poté, co se ukázalo, že kratší vlny mají celou řadu užitečných vlastností, menší přírodní rušení atd…. šup, a úředník pásmo amatérům zabral pro “užitečnější” využití. Naštěstí, snad z vděčnosti, zůstal amatérům na každém pásmu úsek, kde se mohou z úřední milosti věnovat svému koníčku.

Je pozoruhodné, že navzdory nepřeberným možnostem a komfortu, které poskytují vlny dvoumetrové a kratší, se stále najde skupina amatérů, kteří se doslova pachtí za každým spojením na krátkých vlnách. Navzdory přírodnímu i umělému rušení, množství silných stanic, jsou pro ně spojení na krátkých vlnách jediná, kterých si doopravdy cení. Nejvyšším levelem jsou pípálci, neboli telegrafisti. Odtud právě pochází přezdívka z nadpisu. Upípaná morčata. Touhle přezdívkou je škádlívali vyznavači VKV, kteří si naopak vysloužili označení “žížalkáři,” protože ty jejich kraťoučké anténky jsou proti poctivým velkým KV anténám jako žížaly.

Ti mladší už to nepamatují, avšak byly doby, kdy bez znalosti morseovky nebyl nárok na vlastní volací znak. Teprve na konci šedesátých let se přikročilo k vydávání koncesí čistě jen pro VKV.

Dnes se všechno otočilo. Morčata jsou v menšině, do které započítáváme nejen ty, kdo vládnou telegrafním klíčem, ale provozují i poněkud neamatérský automatický provoz FT8, ve kterém veškerá práce amatéra spočívá v zapnutí zařízení a sledování monitoru. Naproti tomu tu máme silně přežížalkováno. Drtivá většina komunikace se odehrává s čtvrtvlnnými anténkami dlouhými maximálně půl metru, ale spíš ještě kratšími. Pro pásmo 70cm už jsou menší než průměrná žížala.

Zatímco před rokem 1900 zářila naše planeta do vesmíru jen nepatrně, dnes, po více než sto letech, můžeme z pohledu mimozemšťanů směle konkurovat našemu Slunci. Zda je to dobře, těžko říct. Očekávání, že mimozemský život bude tomu našemu příznivě nakloněn, vychází tak 50/50. Bylo by asi lepší, kdybychom se snažili vysílat jen delšími vlnami a výkony nezbytně nutnými, aby vlny pokud možno nepropichovaly ionosféru. Při současném radiovém blázinci je však prakticky nemožné, aby pozemskou aktivitu ve vesmíru někdo nezaslechl. Můžeme jen doufat, že ti, kdo nás jednou přijdou navštívit, budou buď morčata, nebo aspoň žížalkáři.