Zatímco se výrobci předhánějí, kdo má v transceiveru více tranzistorů, pomalu zapomínáme na ty nejjednodušší konstrukce, které bychom v případě nouze dokázali sami sestavit.
Nemusí se zdaleka jednat o ztroskotání na pustém ostrově, nebo třeba jaderný výbuch v sousední vesnici. Samozřejmě přeháníme, nicméně nebude na škodu si připomenout, že v jednoduchosti je největší síla.
Většina z vás pamatuje doby, kdy byl na každém kapesním rádiu uveden počet tranzistorů. Typický počet byl 7, slovy sedm tranzistorů. Pokud mělo rádio třeba jedenáct, bylo to považováno za luxus. Vy, kdo jste nějaký takový tranzistorák někdy vlastnili, nebo možná ještě vlastníte, jistě potvrdíte, že se jednalo o vysoce citlivá a selektivní zařízení.
Dnes si ukážeme, že to jde ještě jednodušeji. Celý transceiver může být postavený s jedinou elektronkou (nebo chcete-li s jediným tranzistorem.) Návod jsme pro vás upravili z velmi starého časopisu Krátké vlny. Jedná se o zařízení se superreakčním přijímačem. Pokud, stejně jako my, pamatujete pokusy s tímto principem, ať už pro fonii, nebo pro dálkově ovládané modely letadel, nejspíš už vám není dvacet. Více se o superreakčním principu dočtete zde.
Malý transceiver pro 56 MHz
Tugomír Seferovič, OK1DY
Tento přístroj je určen pro namontování do větroně. Je snad nejjednodušším transceiverem, jaký lze postavit, a tím je i možnost výskytu různých závad při otřesech a nárazech minimální.
Podívejme se na schema. Používáme zde jedinou lampu RL2.4P3,která se po různých pokusech nejvíce osvědčila, a dala i dostatečný výkon. Spokojí se i se 45 V na anodě, a její žhavicí napětí 2.4 V používáme zároveň pro napájení mikrofonu. V ladicím okruhu jsme namísto normálního vzduchového otočného kondenzátoru, který by mohl snadno změnit kapacitu při možných nárazech, použili kalitový trimr, který jsme upravili tak, že jsme z jeho středu vyvedli pertinaxovou páčku, díky níž můžeme otáčet trimrem v dostetčených mezích amatérského pásma. Anténu si vyvedeme přímo natapnutím na cívku a to tak, že zkoušíme jít s odbočkou tak daleko k mřížkové části cívky, až nám superreakce bude mít snahu vysazovat. Pak bude přijímač nejcitlivější.
Přepínání vysílání příjem obstarává dvoupolohový páčkový přepínač, takže jediným prostým pohybem přepneme z příjmu na vysílání a naopak. Funkce je zřejmá ze schématu.
Modulační transformátor má převod 1:40, a použili jsme jej z německých vojenských součástí. neklademe zde zvláštní nároky na jakost přednesu. Stačí nám, když bude řeč ve své nejdůležitější frekvenční oblasti srozumitelná, tudíž stačí transformátor velmi malý – sami jsme použili s jádrem o průřezu menším než 1 cm2.
Zkoušeli jsme též různá anodová napětí, a jako nejlepší kompromis mezi vahou anodové baterie a výkonem vysílače se ukázalo 45 V. Kdo snad bude takovým šťastlivcem jako autor, který dostal darem miniaturní anodku “Eveready” z USA, může si ji přímo do přístroje zamontovat, a nebude to skutečně ani poznat, bude-li mít celé zařízení v kapse svého zimníku.
Při svých malých nárocích nemá tento přístroj velký vysílací výkon. Avšak za příhodných podmínek polohových máme tutéž naději na spojení, jako s přístrojem desetkrát výkonnějším, které takové podmínky nemá. Sami jsme zkoušeli tento přístroj z bezmotorového letadla, kde jsou přímo ideální podmínky, a navázali jsme spojení s letištěm vzdáleným 50 km. Není nic krásnějšího, když se člověk klepe zimou někde v bouřkových mracích, než mluvit s kamarádem na zemi, anebo v druhém letadle. Může tak zahnat pocit osamocenosti pomocí malé krabičky, jejíž rozměry nestojí ani za řeč.
Za zajímavý tip a poskytnuté materiály děkujeme Standovi OK1DHG a jeho trpělivé manželce.
reprofoto: www.radiosvet.wz.cz