Příběh jednoho Kenwooda

Nedávno k nám doputoval hezky zachovalý exemplář Kenwoodu TH-F7, což byla ve své době velmi oblíbená ručka. Mnozí spokojení majitelé ji používají dodnes. Pro nás je to čirá nostalgie, neboť jsme ji kdysi také vlastnili. Ve své době nebyla oproti jiným stanicím ani příliš drahá – v posledních letech produkce se prodávala za cenu kolem osmi tisíc korun.

Kenwood TH-F7 svou velikostí a zaoblením příjemně padne do dlaně. Disponuje dvěma samostatnými přijímači, z nichž “A” umí 2m a 70cm pásmo, zatímco “B” zvládne úctyhodných 100kHz – 1,3GHz. Jako jedna ze dvou ruček na světě (druhou je nyní prodávaný Kenwood TH-D74) umí poslouchat nejen AM a FM modulaci, ale i SSB a CW! Navíc má vestavěnou feritovou anténu, která zvládne poslech dlouhých, středních, a části krátkých vln. Na smysluplnější poslech KV je však třeba v menu přepnout anténu na externí, a poté do SMA konektoru připojit alespoň několik metrů volně zavěšeného drátu. Na SSB nečekejte nijak závratnou kvalitu, avšak komunikace je srozumitelná, a o to přeci jde.

Stanice vysílá v rozsahu 144 – 146 MHz a 430 – 440 MHz. Pokud chcete víc, stačí ji rozebrat, a na desce klávesnice poblíž mikrofonu odstranit dva bleší odpory. Poté se dostanete na klasických 136 – 174 a 410 – 470 MHz. Výkon lze regulovat ve čtyřech stupních, z nichž nejnižší je roztomilých 50mW.
“Úzký” přijímač “A” má o něco vyšší citlivost než “široký” přijímač “B,” což nejlépe poznáte, když si na obou naladíte stejný převaděč.

Ovládání stanice je poněkud odlišné od ostatních ruček, například pro zadání frekvence musíte nejdřív stisknout Enter, avšak brzy si zvyknete. Zjistíte, že je dokonale intuitivní, takřka geniální. Pro ovládání je kromě tlačítek k dispozici i joystick, který vám velmi zpříjemní život. Podsvětlení se zapíná bočním tlačítkem, a to buď na pár sekund, nebo v kombinaci s tlačítkem “F” trvale.

Ručka, kterou právě držíme v ruce, má za sebou službu na horkých plážích Guinejského zálivu, což, jak víte ze zeměpisu, je ve střední Africe. Poté se vrátila spolu s majitelem zpátky do Čech, aby bezmála deset let odpočívala v šuplíku. Jakmile se dostala k nám, zjistili jsme, že kromě nabíječky umřel i akumulátor. V nabíječce cosi chrastilo, což svědčilo o mechanické závadě. Po opatrném rozebrání poťukáváním kladiva po obvodu nerozebiratelného švu se podařilo úhlednou plastovou krabičku rozlousknout jako vlašský ořech. Obě půlky do sebe pomocí západek a prohlubní skvěle zapadají, takže opětovné smontování s pár kapkami kyanoakrylátu by nebyl nejmenší problém. Větším problémem byla věc, která proměnila nabíječku v chrastítko. Byl to malý kousek tvrdého plastu, představující část výkonového tranzistoru z měniče spínaného zdroje. Navzdory mírnému očazení bylo dokonce čitelné i jeho typové označení.

Byli jsme zvědavi, zda je po těch letech radiostanice stále funkční, proto jsme zdroj prozatím odložili, a věnovali se akumulátoru. Jeho napětí bylo rovných 0,00 voltu. Multimetr nebyl schopen poznat ani polaritu článků, která však byla naštěstí zřejmá z označení na bateriovém pouzdru. Na svorky jsme spolu s multimetrem připojili měkkých 10 voltů, a čekali, jak akumulátor zareaguje. Po několika vteřinách se napětí ustálilo na 6,5 voltu, a nadále mírně stoupalo. Po odpojení zdroje napětí nespadlo zpátky na nulu, což byla známka toho, že akumulátor má jistou šanci na nový život.

Vzali jsme stojánkovou nabíječku z Baofengu UV-5R, a její svorky propojili pomocí dvou drátů se svorkami akumulátoru. Na nabíječce se rozsvítila červená, což znamenalo, že se nabíjí. Pomocí stále připojeného multimetru jsme zjistili, že nabíjení probíhá standardním způsobem. Po zkušebním odpojení nabíjení se sice napětí akumulátoru propadlo cca o 0,4 voltu, což je o dost více, než je u lithiových článků běžné, nicméně při pokračujícím nabíjení napětí dále stoupalo. Nárůst byl velmi pozvolný, což nás potěšilo, protože bylo zřejmé, že akumulátor skutečně přijímá energii. Po 3,5 hodinách bylo napětí na svorkách mírně přes 8 voltů. Akumulátor jsme nacvakli do stanice a provedli první zapnutí. Zavzpomínali jsme, jak se stanice ovládá, a otestovali základní funkce. Vše se zdálo být v pořádku. Stanice se nevypnula ani po zaklíčování na 5W, což představuje odběr kolem 2A. Rádio jsme prozatím vypnuli, a přes konektor připojili z externího zdroje 12 voltů. Na horní straně stanice se rozsvítila dvě rudá ďábelská očka, tedy znamení, že probíhá nabíjení.

Po několika dalších hodinách kontrolky zhasly. Bylo nabito. Na svorkách akumulátoru jsme naměřili standardních 8,4 voltu. Od té doby jsme provedli několik nabíjecích cyklů. Výdrž TH-F7 se ukázala jako nadstandardní – na poslech při trvale zapnutém podsvícení více než 10 hodin, a ani poté nebyl akumulátor vybitý.

Co z toho vyplývá? Že navzdory všeobecnému tvrzení, že LiIonka po déletrvajícím hlubokém vybití navěky umře, nebo aspoň ztratí podstatnou část své drahocené kapacity, si akumulátor žije vlastním životem s vlastními pravidly. Ani téměř deset letech ve stavu klinické smrti nezanechalo na jeho schopnostech žádné stopy. Podobnou zkušenost máme s akumulátory ze starých mobilních Nokií, takže se nejedná o náhodu. Je také možné, že technologie výroby lithiových článků byla v začátcích poctivější, než nyní, kdy se výrobci snaží ušetřit naprosto na všem, protože není přece zapotřebí, aby některá část zařízení zbytečně přežila části ostatní.

Kenwood TH-F7 funguje skvěle. Se svými schopnostmi a možnostmi strčí do kapsy i mnohé dnešní ručky. Deklarovanou odolnost proti dešti mu sice nevěříme, ale nikoho přece nenapadne tuhle roztomilou hračku vystavovat takovým nerozvážnostem. Nabízí se otázka, proč značkoví výrobci vyvíjejí stále nová zařízení (což je nesmírně drahé,) když by mohli pohodlně recyklovat osvědčená rádia. Jsou dávno vyvinutá a ověřená miliony spokojených uživatelů. Nabízejí se desítky modelů napříč značkami, po kterých by hladoví zákazníci s chutí skočili. Takto jsou bohužel nuceni kupovat nové modely, které, přestože nabízejí tu a tam novou funkci, nesahají těm starým často ani po kotníky.