Radioamatéři v době covidové

Radioamatéřina je docela osamělá činnost, které se nějaký vir příliš nedotýká. Distanční vzdálenost je rozhodně větší než předepsané dva metry. Běžně jsou to desítky, stovky, ba i tisíce kilometrů.

Veškerá aktivita se přesouvá do světa on-line, tedy na dálku. V tom jsme jako radioamatéři dávno napřed, protože náš koníček je založen na principu “jít od sebe co nejdál.” Nemilá je nemožnost nejrůznějších setkání, kde se můžeme setkat se tváří v tvář a potřást si pravicí. Bylo to znát už na jaře, kdy se většina setkání neuskutečnila, případně byla napůl tajná. Vědělo o nich pár lidí, kteří se “náhodou” sešli na kopci. Bylo to znát i na podzim, kdy sice možnost setkání byla oficiální, avšak více než třetina těch, kdo běžně žádné nevynechají, zůstala doma. I přes příznivé počasí, které není v tomto období vůbec běžné, dali v obavě před virem přednost gauči.

Zdraví nezáleží na tom, kolik má kdo peněz. Přesto je tím nejcennějším, co máme. Na rozdíl od většiny ostatních koníčků nejsme při svých volnočasových aktivitách nijak ohroženi. Tedy, myšleno v otázce viru z čeledi chřipkovitých. My, co za sebou máme pád ze sedmimetrového žebříku při instalci antény, se můžeme nějakému viru jenom smát. Ne, samozřejmě si děláme legraci.

Není radno podceňovat jakékoli nebezpečí. Proto také policie v našem městě včera pokutovala přítele s přítelkyní v autě za to, že neměli roušky. Jen proto, že jejich občanky neprokázaly, že spolu bydlí. Pokuta 2000 Kč, kterou dostali, byla takovou malou výstrahou, že není radno podceňovat ani nebezpečí těch, kdo nás chrání.