Mají ještě smysl radioamatérské závody?

Jednou z největších radostí radioamatéra je spojení s co nejvzdálenější stanicí. A protože člověk je tvor soutěživý – koneckonců, jinak bychom ještě lezli po stromech, vymyslel si závody. Ty amatérské mají trochu jinou podobu než olympiáda, nicméně desítky let byly (a u mnohých amatérů dosud jsou) spojené s jistou fyzickou námahou při zdolání kopce, na kterém se utáboří, a napíchají do země, případně roztáhnou po okolních stromech své antény. V každém z nás je kus skauta, který si chce dokázat, že přežije v drsné přírodě s majkem v ruce, přičemž se pokusí nezmrznout, nebo nenechat se zaživa sežrat komáry.

Jako kluk jsem trávil dětství s rodiči na chatě pod hradem Kumburkem. Na vrchol hradu s nadmořskou výškou 642 metrů, ze kterého udělal císař kvůli Švédům roku 1648 sekanou, vede od chaty lesem krkolomná cestička. Dnes už nikdo nespočítá, kolikrát se taťka, OK1DHG šplhal s transceiverem, a těžkou louhovou 12V baterií na kopec, ze kterého lze shlédnout téměř polovinu Čech. Podél jednoho hradního paláce, nebo spíš toho, co z něj zbylo, měl v křoví schovaný dlouhý kůl s navázanou anténou. Tento stylový středověký teleskop musel pokaždé vytáhnout, ukotvit, a za občasného kvílení Meluzíny, která tam za bezvětrných nocí zauzlovává hradní prapor, mohl vysílat.

Kumburk, ze kterého lze párkrát do roka zahlédnout i čtyřista kilometrů vzdálené Alpy, je i dnes častým cílem radiových nadšenců, většinou jsou však vybaveni ručními stanicemi s gumovými šidítky. Přesto není problém se na VKV či UKV pásmu s 0,5 wattu dovolat na 200 kilometrů vzdálenou Šumavu.  

Vraťme se však k závodům. Šance na vítězství se zvyšuje nejen s radioamatérovou výřečností, spolehlivou radiostanicí se zažitým ovládáním, ale především co nejlepším stanovištěm. Ortodoxní amatér šplhá po kopcích, aby tam rozvinul jednu, nebo rovnou několik portable antén pro různá pásma. Stává se ještě dnes, že se na jedné kótě sejde více radioamatérů. Většinou si nevadí, a v případě vzájemného rušení se domluví tak, aby vzájemná interakce byla co nejmenší. Takové malé vysílací městěčko můžete čas od času spatřit třeba na Kozákově u Semil (744 m.n.m.)  

Na úspěch v závodě má podstatný vliv ještě jedna věc, a to je vysílací výkon. Dnes, kdy radioamatér nemusí zápolit s chlazením koncových tranzistorů samo domo zařízení, ze kterého vyždímal úžasných pět wattů, není u továrních rádií problém dosáhnout výkonu v řádu kilowattů. To jsou samozřejmě extrémy, nicméně 100-200 wattů je standard. S dobře přizpůsobenou krátkovlnnou anténou a zmíněným výkonem v podstatě nemusí radioamatér vytáhnout paty z baráku.

S radioamatérským sportem je to jako se závody Formule 1. Dříve bylo vítězství dáno umem jednotlivých stájí vyrobit prakticky na koleně co nejvýkonnější závodní stroj. Postupem času se stroje začaly vyrábět profesionálně, s využitím technologií, ke kterým běžný smrtelník nemá šanci se dostat. Ekvivalent k tomu lze spatřit v profi radioamatérských zařízeních, kde se velkých výkonů dosahuje nikoli laborováním v hamshacku se šroubovákem v ruce, ale pouhým otočením kolečka.  Dnes jsou ve Formuli 1 stanoveny hranice výkonu, které nesmí žádný vůz překročit. Můžeme se zasnít, jak krásné by bylo v naší radioamatérské praxi, kdyby byl výkon všech omezen například na 25 wattů. Zbytek úspěchu by pak byl na radioamatérově umu, a ochotě vyšplhat na co nejlepší stanoviště. Účelem sportu není zahřát nástroj, nýbrž sebe.  

Kromě velkých výkonů se při závodech setkáváme s dalším nešvarem, a to je vzájemné rušení. Jisté stanice (v diskusi buďte klidně konkrétní,) doslova zaprasí pásmo parazitními kmitočty, které, patřičně zesíleny výkonným PA, znemožní závodit ostatním radioamatérům v okruhu desítek kilometrů. Vešketré domluvy ztroskotávají na obligátním“ „My máme všechno v pořádku. Podívej se na svoji stanici!“ A tak je tato prasící stanice v podstatě králem éteru, a má velkou šanci vyhrát závod, ve kterém všem poctivým, a hamspirit dodržujícím závodníkům, podrazila nohy.

Stále více závidím PMRkářům, kteří, přestože mají možnost koupit si výkonné zařízení, víkend co víkend šplhají se svými ručkami za pár stovek po kopcích, a s poctivým půlwattem se snaží dovolat co nejdál. Ti „obyčejní“ PMRkaři, kteří nemuseli pro získání licence absolvovat žádné zkoušky, mají větší smysl pro vzájemnou fair play, než někteří kovaní radioamatéři. Může se klidně stát, že nám nakonec ti nekoncesovaní, některými HAMy zesměšňovaní „síbíčkáři,“ ve své upřímné snaze ukradnou hamspirit, který my díky některým koncesovaným jednotlivcům pomalu ztrácíme.