Převálcují nekoncesovaní amatéři koncesované?

Pojmy jako jiskřiště a koherer dnes už nikomu nic neříkají. Nikoho ani nezajímá, komu Marconi ukradl nápad s bezdrátovou komunikací. Ostatně, na nic z toho se vás u zkoušek na radioamatérského operátora nezeptají. Zato je nutné se nabiflovat prefixy i toho posledního zapadákova, protože zkrátka musíte osvědčit, že máte nějaké rozumové schopnosti.

Dovolil jsem si to hodně zjednodušit, protože ke zkouškám na radioamatérskou licenci se odhodláváme především proto, že to s vysíláním myslíme opravdu vážně a chceme patřit do celosvětové komunity radioamatérů, pyšnících se nikoli volačkou, ale oficiální radioamatérskou značkou. Pamatuju si dodnes svoji návštěvu na ČTÚ v Praze, kde jsme se potili před zkušebním komisařem. Atmosféra byla sice úředně přísná, ale zároveň přátelská, dalo by se říct v radioamatérském duchu.

Bylo to v dobách, kdy se u nás zákon ještě striktně dodržoval, a jeho dodržování bylo opravdu vymáháno, a to ještě i v devadesátých letech, kdy se naplno rozvinulo CB vysílání. K provozování CB stanice bylo třeba povolení, ale byla to jen formalita – poslal se dopis se žádostí a přišla licence. Ty doby už jsou taky pryč. Postupně se do našich životů proplížila “svoboda a demokracie,” která přinesla kromě jiného i uvolnění rádiových frekvencí. Najednou jsme měli PMR, následované sdílenými kanály, a těch frekvencí je dnes tolik, že nikdy nejsou všechny obsazené.

Ve svých radioamatérských začátcích jsem si vystačil s poslechem pásma 2 metrů, tedy 144-146 MHz, na upravené VR 21. Bylo tam opravdu rušno, a “urvat si” na převaděči kus pro sebe bylo docela umění. Postupně se začalo prosazovat pásmo 70 cm, na které jsme zpočátku hleděli s nedůvěrou a ptali se: “Je to vůbec potřeba? Proč by tam měl někdo vysílat, když máme skvělý dvoumetr?” Nakonec se na 70 cm přesunula i Dědkorunda (z OK0C na OK0BC,) čímž jsme přišli o některé radioamatéry, kteří na tohle pásmo buď neměli zařízení a anténu, nebo k němu třeba neměli důvěru.

Dnes, pokud chci, aby se mi radiostanice při skenování aspoň někde zastavila, mám v pamětech i všechny PMR kanály a sdílené kmitočty. Zejména o víkendu je tam živo, na rozdíl od radioamatérských frekvencí (mám na mysli VHF a UHF,) kde je převážně mrtvo. Nebýt závodů a pár pravidelných debatních kroužků, z nichž mnohé se drží jen díky úsilí, ochotě a obětavosti vedoucích stanic, je tam slyšet jen šum kosmického záření. Právě do těchto kroužků, kde se sejde více stanic pohromadě, se často strefují narušitelé. Koneckonců je snazší trefit stoh, než stéblo slámy. Zda mají tito narušitelé koncesi či nikoli by se dalo polemizovat. Někdy je na vině alkohol koncesovaných, někdy škodolibost nekoncesovaných. Paradoxní je, že se v minulosti podařilo odhalit především ty koncesované, zatímco nekoncesovaní zbabělci mazaně unikají. Vysílačku si dnes může koupit úplně každý, a nikdo nezkoumá, zda je psychicky stabilní. Na rozdíl od těchto černých výjimek jsou ostatní nekoncesovaní zcela v pořádku – myslím z hlediska duševního zdraví – protože výkony jejich vysílacích stanic občas v pořádku nejsou. Mají k dispozici sice méně frekvencí, zato se nemusejí otravovat s žádnými zkouškami nebo obnovováním licence každých pět let, a poslouchat pak od chytrolínů: “Ty máš propadlou koncesi, co děláš na pásmu?!”

Mít radioamatérskou koncesi a značku bylo vždy otázkou prestiže. Dnes ta prestiž trochu upadá, protože značek jsou mraky, ale mnohé nejsou vůbec aktivní. Aktivitu dohánějí právě ti nekoncesovaní, kteří se často sdružují v zájmových skupinách a pořádají dokonce i závody. Radioamatérů je v naší republice dostatek, jen jich více než polovina (možná dokonce 2/3) není opatřena oficiální značkou.

Pokud by naši prodejci, za které jsme samozřejmě rádi, byli závislí jen na koncesovaných radioamatérech, nejspíš by se jim moc dobře nevedlo. Naštěstí tu jsou i airsofťáci, padáčkáři, PMRkaři, stavbaři, řidiči, všemožní sdílenkáři atd. Uživatelů radiostanic jsou zkrátka mraky, a koncesovaní radioamatéři jsou v menšině, ať se nám to líbí nebo ne. Odpověď na otázku v nadpisu zní, že už je nekoncesionáři dávno převálcovali, a tenhle trend se nezmění, protože ochota podstupovat nějaké zkoušky, když přece můžu vysílat všude možně i bez nich, je čím dál menší. Ano, radioamatéři mají pořád nějakou prestiž, ale co s ní, když mají jen značku a prakticky nevysílají?

Kam se poděli všichni ti, kdo celé dny klábosili na dvoumetru? Většina z nich je přece stále naživu. Máme demokracii a můžeme mluvit o čemkoli (no tak dobře, téměř o čemkoli,) jen se nám nějak nechce. Vlastně bychom měli být rádi za ty, kteří za nás, koncesované, ty statistiky vysílacích stanic dohánějí. Jednoho krásného dne by se mohlo stát, že stát řekne: “Vy vůbec nevysíláte, tudíž žádné frekvence asi nepotřebujete.” Kdysi totiž radioamatéři měli k dispozici prakticky celé kmitočtové spektrum, ale jakmile si politici uvědomili význam radiových vln, začali radioamatérům pásma osekávat a ponechávali jim spíš ty odpadní, o kterých se domnívali, že se komerčně nedají využít.

Na závěr bych chtěl říct, že jsem rád za to, že mám koncesi, respektive značku, protože je to v naší rodině jistá tradice, a můžu na krátké vlny, které považuju za skutečnou radioamatéřinu. Zároveň jsem rád za všechny nadšence, kteří vysílají, případně pravidelně jezdí či běhají po kopcích, zkrátka jsou aktivní tak, jako dříve bývali aktivní naši předchůdci, otcové, dědové. Radioamatéři, bez ohledu zda mají či nemají koncesi, by s trochou nadsázky mohli říct to, co říkali piloti za války: “Na zemi jsme možná nepřátelé, ale ve vzduchu jsme všichni bratři.”